Aktuality 47. ročníku

Zajímavosti z besedy s M. Zikmundem

29. 5. 2007 | Legendární cestovatel ing. Miroslav Zikmund vyprávěl dnes dopoledne o svých prvních cestách v Muzeu Jihovýchodní Moravy. Dokumentární filmy, které promítl, v divácích vzbudily velký zájem zapojit se do besedy. Každý film vyvolal sérii otázek a neobyčejně Celkem čtyři dokumentární filmy obsahovaly téměř 60 let staré fascinující záběry z cest kolem světa. První cesta z roku 1947 nazvaná podle typu vozu a jeho SPZ „TATRA P 19720“ vedla napříč celou Afrikou. Mezi zajímavostmi, které M. Zikmund zmínil, za zmínku například stojí, že auto Tatra se po 63 000 km vrátilo do Čech v téměř v nepoškozeném stavu. Tento fakt tak potěšil obyvatele Nairobi, že sepsali s továrnou Tatra smlouvu na 6000 vozů. Komunistický režim však nepustil zástupce z Nairobi na území Čech a pracovní schůzka proběhla u patníku na československo-rakouských hranicích.

Druhý film Lovci lebek zavedl diváky do Amazonského pralesa k indiánskému kmeni Šuárů. Přátelský kmen, kam v době výpravy ještě nezavítala civilizace, poprvé viděl bělochy, Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelku. I přes veškerou mírumilovnost a pohostinnost bylo ze záběrů zřejmé, že některé tradice jsou silnou kávou i pro nejotrlejšího člověka. Dokument ukazoval i velice starý šuárský zvyk „zmenšení hlavy nepřítele na velikost dlaně“. Ten, kdo v souboji zabije nepřítele musí zvláštní technikou zmenšit jeho hlavu na velikost dlaně. Zmenšená hlava se pak ukáže nepřátelskému kmeni jako pojistka proti krevní mstě. Pak následuje umývání kotníků a rtů kohoutí krví a veselá slavnost. Šuárský náčelník byl s oběma cestovateli tak nadšen, že jim jako dar na další putování věnoval vlastního syna.

Nehostinná Sibiř, monstrózní ocelové konstrukce a věčný led a sníh. To byly nejčastější záběry třetího dokumentárního filmu. Místo, které sloužilo jako tábory pro politické vězně, zmrazovalo svou drsností a betonovými stavbami.

Záběry z posledního filmu se přesunuly o pár tisíc kilometrů dál, do japonského Nagasaki. Obyvatelé znovu obnoveného města mají zajímavou tradici. Závod v pouštění draků. Zatímco Češi jsou zvyklí na vlastnoručně vyrobené draky, které pouštějí malí kluci, v Nagasaki je to doména tatínků a dědečků. Nagasačtí draci létají po obloze upevnění na provazu obaleném ve smirku. To proto, aby jeden závodník mohl druhému ve vzduchu provaz přeříznout. Za každého takto „sestřeleného“ draka jsou bonusové body.