Aktuality 46. ročníku

Maximillian Schell vyprávěl

30. 5. 2006 | 30.5.2006, Press room Academia centrum UTB, 10:00 - z tiskové konference. Pan Schell mluvil o Pražském jaru, o období okupace, obdivu k České republice a českému národu ... „V den okupace v roce 1968 jsem účinkoval ve hře Hamlet. Před zahájením hry jsem předstoupil před publikum a promluvil k němu, že bych chtěl toto představení věnovat přátelům v Československu. Pokud souhlasíte, řekl jsem, na konci představení nezatleskáte a mlčky odejdete. Místo závěrečné skladby hry jsme hráli československou hymnu. Více než 2000 lidí poté mlčky vstalo a odešlo.“

„Nejhorší bylo, že v hotelech v Československu byly “floorlady“. Dámy, které měly na starost vždy jedno patro hotelu. Když měl člověk pěknou mladou tlumočnici, nesměla k němu na pokoj. Ty dámy jinak hned zakročily.“

Komentoval i svůj vztah k Americe…

„Miluji Ameriku. Ale prohlašuji, že tam nepojedu, dokud bude Bush prezidentem.“

Poté odpovídal na několik otázek:

Film Norimberský proces je veřejností brán jako zlom ve Vaší kariéře, Váš velký úspěch. Máte na to stejný názor?

„Existují dva typy úspěchů. Vnější a vnitřní. Mým vnitřním úspěchem bylo, že už v roce jsem uměl chodit. To je větší úspěch než ocenění za Norimberský proces.“

Změní cena jako Oscar hercův život?

„Samozřejmě. I když ne herce jako člověka, ale ostatní kolem něj. Rázem od vás něco očekávají. Nabízí Vám filmové role ti, co Vás před tím neznali a ani nevěděli, kdo jste. Je to prostě jako získat doktorský titul. Je to lepší, něž být jen malým bratrem Marie Schellové.“
(starší sestra Maximilliana Schella, první herečka, která byla na titulní straně NY Times, oceněna několika filmovými cenami – pozn. redakce)

Vedle Oscara jste obdržel i několik nominací na tuto prestižní cenu. Nastalo u Vás zklamání po nenaplnění očekávání vzniklých z nominací?

„Celkem jsem byl nominován šestkrát. U prvních třech nominací jsem na oskarový večer šel. Poprvé jsem cenu získal, další dvě byly skoro jen mrháním času. Pak už jsem jen zůstával doma. Lehl si, vedle sebe si položil telefon a do uší si dal vatu. Řekl jsem si, že když telefon zazvoní, vyhrál jsem. Když ne, tak jsem se alespoň dobře vyspal. Takže jsem se vždy dobře vyspal.“

Jaký je Váš vztah k dětským filmům? Není to pro Vás přece jenom okrajové téma?

„Miluji děti. Jsem nadšený, když vidím děti. Na letišti třeba … Dívám se z dětí na rodiče. Z rodičů na prarodiče. A říkám si panebože, co se z takových krásných milých dětí stane. Hrál jsem například v dětském filmu Heidi (1968 – pozn. Redakce). Stal se ze mě rázem známý herec z dětský filmů. Před prvním promítáním filmu v televizi běžel přímý přenos fotbalové superligy. Kvůli dodržení časů musel být tento přenos cca 2 minuty před koncem zápasu ustřižen. Celý národ před televizními obrazovkami byl rozčilený. Psalo se o tom i v NY Times. Ale film byl populární.“

Na čem právě pracujete?

„Moje hlava je plná filmů. Současně pracuji na několika scénářích. Například na filmu o Napoleonovi a Beethovenovi. Jsou pro mě zajímavé i takové maličkosti, že například oba byli v době, o které film bude pojednávat, stejně staří. Bylo jim 32 let. Oba byli leváci. Beethoven vždy s sebou měl vždy vanu na koupání. To vše jsou materiály, s kterými se dobře pracuje.“

Pan Schell se s novináři rozloučil česky – skvěle vysloveným DEKUJI.