Tiskové zprávy (45. ročník)

Sympatický Jürgen Heinrich má Čechy rád

2. 6. 2005 | Ve čtvrtek 2. června přesně hodinu před polednem dorazil do Academia Centra UTB představitel oblíbeného komisaře Wolffa – sympatický německý herec Jürgen Heinrich. Ve čtvrtek 2. června přesně hodinu před polednem dorazil do Academia Centra UTB představitel oblíbeného komisaře Wolffa – sympatický německý herec Jürgen Heinrich. Hned v úvodu seznámil přítomné novináře se svým zajímavým životním osudem. Když totiž v roce 1982 coby občan NDR veřejně kritizoval ruskou invazi v Afghánistánu, stal se z něho ze dne na den úhlavní nepřítel státu. „Mé rozhodnutí tehdy také ovlivnily mé osobní zkušenosti s invazí spřátelených vojsk do Československa v srpnu 1968. Týden před těmito událostmi jsem byl v Praze, díky svému kamarádovi z Barrandova jsem si tam našel přátele. A jeden z nich krátce na to ve střetu s tanky zahynul,“ zavzpomínal Heinrich s dojetím a dodal: „Právě tyto události mě ovlivnily v mém postoji, znamenaly pro mě právě jistou paralelu s Afganistánem.“
Jürgen Heinrich se na začátku své herecké kariéry dlouhou dobu poměrně výrazně angažoval v politice Sjednocené socialistické strany Německa. „Nejprve mě to bavilo, ale díky všem svým funkcím jsem zjistil, jak to v Německu ve skutečnosti vlastně fungovalo. Nemohl jsem nic změnit, a tak jsem se rozhodl pro herectví, které pro mě znamenalo jedinou možnost realizace. Právě tady jsem mohl sdělovat své myšlenky, vytvářet vlastní svět.“
Kvůli svým politickým názorům v roce 1982 dostal Heinrich zákaz pracovat v divadle a po třech letech čekání na vyhoštění z NDR mohl konečně 15. srpna 1985 odejít do Západního Berlína. Významným zlomem v jeho kariéře se stal snímek Wima Wnderse Nebe nad Berlínem. „Nebyl to sice zrovna velký herecký výkon, na plátně jsem se objevil jen pouhých 35 vteřin, ale díky tomu jsem dostal nabídky do řady dalších filmů.“
Jürgen Heinrich také promluvil o svém komisaři Wolffovi: „Já sám jsem do jeho interpretace vnesl zvláštní prvek. Chtěl jsem, aby jeho postava byla hodně realistická a proto můj Wolff soucítí jak s oběťmi zločinů, tak s jejich pachateli. Myslím, že v každém z nás je skryt potenciální vrah. Ve mně tedy určitě. Už od dětství jsem se hodně pral a vím, že od první potyčky není ke zločinu daleko.“
V současné době Heinrich připravuje námět k filmu, který bude věnován dětským divákům. „Chtěl bych v něm vytvořit postavu muže, který by působil jako kouzelník a současně jako velmi prostý člověk. Aby byl člověk úspěšný, musí se přiblížit uvažování dítěte, jeho světu...“
Příjemným zpestřením bylo i Heinrichovo zasvěcené vyprávění o jeho velké vášni – vaření: „Začal jsem s ním už ve dvanácti letech. Tehdy mě maminka jednou nařídila, ať nakoupím. Když se pak vrátila z práce domů, stál na stole oběd. Pochvalu tehdy dostala má starší sestra, nikdo nepředpokládal, že bych něčeho takového byl schopný já. A moje záliba mi zůstala dodnes. Nejsem striktním zastáncem německé kuchyně, rád experimentuji. Doma vařím především já.“