Aktuality 44. ročníku

Vítězslav Jandák: „Dvě čtyřky jsou pro mne velice magické…“

17. 5. 2004 | "Za šest let mého působení v prezidentské funkci se podařilo udělat z poměrně malého festiválku, byť s letitou tradicí, největší ve své kategorii. Konkurovalo nám Chicago a letos jeho programová ředitelka bude u nás v porotě.

O tom, že letošní, 44. ročník Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež Zlín 2004, bude opět velkolepý a dětskému divákovi velmi prospěšný, nezapochyboval Vítězslav Jandák, herec, podnikatel, a především nadšený prezident festivalu, ani na vteřinku našeho rozhovoru.

Do funkce prezidenta zlínského filmového festivalu jste nastoupil v roce 1998. Stále vás to baví?

Je to zvláštní, ale já jsem už jako malé dítě chtěl být prezidentem. (velký smích) Na Hrad jsem se zatím nedostal, jsem pro ně příliš mladý a perspektivní typ, a kromě toho si říkám, že je třeba postupovat krok za krokem. Ale nejsem sám: na jednom večírku jsme se nedávno sešli čtyři prezidenti. Ostatní byli prezidenti různých komor a představenstev. Bylo přeprezidentováno (opět smích). Ale teď vážně: Za šest let mého působení v prezidentské funkci se podařilo udělat z poměrně malého festiválku, byť s letitou tradicí, největší ve své kategorii. Konkurovalo nám Chicago a letos jeho programová ředitelka bude u nás v porotě. Stručně řečeno: opravdu se nemám za co stydět. Jsem prezident a jsem jím rád.

V poslední době jdete z role do role. Jak to stíháte?

Především je nutno zdůraznit, že festival je týmová práce. A já jako správný prezident dodávám ideové trendy, lehce připomínkuji, některé věci nepodepíšu a musí se přepracovat… Samozřejmě, že i tak je toho dost. Jak to stíhám? Pokusil jsem se změnit způsob svého života. Vzal si mne do ruky známý Vítek Chaloupka, odborník na „zdravovědu“. Takže vstávám třikrát týdně v půl šesté a od sedmi už na Vinohradech ve fitness centru makám na svém zdraví. Mám tam kamarády: taxikáře, zlatníky, člověka, který vyrábí ponožky… Začaly se mi líbit zase holky, uvolňuji se a vypadá to se mnou lépe. Takže doufám, že se dožiju i příštího ročníku festivalu.

Jaký je váš oblíbený přístroj ve fitness centru?

Kladkový, na bicepsy. A abych předběhl vaši otázku – neoblíbený, protože mě velmi vadící přístroj je na břišní svaly. Ale povím vám zajímavost: rád ve fitness centru jezdím na rotopedu. Ten mám i doma, ale tam se nepřinutím. Nikdy jsem neměl fitness rád, ale když jsem tam přišel, najednou mi začala atmosféra vyhovovat, zapomínal jsem, že už mi bude sedmapadesát. Takže zdravím se zatím nezaobírám, programově jej ignoruji, ale pomáhám mu tím, že cvičím. A hlavně jdu stále dopředu. Podle mne je náš největší problém, že většina lidí jde naopak dozadu.

Naopak zlínský festival má velice progresivní vývoj. Jak se vašemu týmu daří překonávat sama sebe?

To je ze všeho nejtěžší. Přesně jako v tom cvičení. Musíte si dávat cíle.. Například si řekneme, že rozšíříme program – a máme cíl, ke kterému směřujeme. Neustále samozřejmě máme i reflexi do minulosti: co bylo špatně, a snažíme se věci napravovat. Co se týče progrese, máme určitý handicap daný lokalitou. Zlín není lázeňské ani hlavní město. Ale je to město, které, když jej poznáte, zamilujete si ho. Já tu mám pevné kořeny. Například se tu natáčel můj první film Metráček. Valaši jsou také velmi zvláštní lidé, ale zase, když je poznáte, nemůžete je nemilovat. Další limit je kapacita, kterou můžeme naplnit. Nicméně i přes to jsme už prokázali, že umíme zorganizovat velký filmový svátek. Letos by měl být opravdu velký, protože pro mne jsou daleko magičtější dvě čtyřky než příští 45. ročník. Takže abych to shrnul: je to o tom, že si dáváme stále větší cíle – a ty naplňujeme.

Co finance?

My si na finance nestěžujeme. To, že se naše finanční stránka vyřešila, je tím, že své partnery přesvědčujeme argumenty. Většina našich sponzorů zůstává. Věnujeme se jim a vzájemně pracujeme velmi průhledně. Generální partner, kterým je již tradičně pojišťovna Allianz, se zúčastňuje během roku jednání festivalového výboru. Kontakty jsou vynikající a mezi námi probíhá velmi příjemná spolupráce, která je oboustranně prospěšná. Manažerovat kolos, jako je festival, je velice obtížné, takže my jsme vděčni za jisté rady, které jsme dostali například od předsedy představenstva Miroslava Tacla, a oni si od nás také berou nějaké impulzy. Poděkovat ale musíme i parlamentu a Ministerstvu kultury. Zůstali i tradiční partneři, jako třeba Microsoft, jehož pomoci si obrovsky vážíme, a objevují se další. Letos například Lesy ČR. Lesy nám pomalu mizí a z dětí by mohli být „Strážci lesa“. Budeme také sázet festivalový les.
Festival by totiž neměl být jenom oslavou a jásáním, ale mohl by i něco dávat. Naše filmové klapky už léta pomáhají mladým filmařům. Výrazný počin by třeba loni Panel producentů, kde se sešlo padesát filmových a televizních profesionálů ze čtyř zemí a konkrétním výsledkem této akce byla česko-německá spolupráce na snímku Bibi Blocksberg 2.
Letos se v této souvislosti těším ještě na jednu akci, která je mezinárodně velice významná – setkání majitelů evropských kin, kteří diskutují o podpoře dětského filmu a o tom, jak jej dostat do kin. Mimo Harryho Pottera je totiž film pro děti v evropských kinech Popelkou. Pro nás je velká čest, že si důležití podnikatelé z celé Evropy vybrali právě náš festival, aby se dohodli, co s tím.
Stejně tak je to třeba s naším Dnem reklamy, kde se uděluje prestižní cena Duhová kulička. Témata Dítě v reklamě či Dítě a reklama, které jsme začali řešit už před čtyřmi lety, se teprve teď dostala na výsluní pozornost Evropské Unie. Až teď zjistila, že je to opravdu velký a velice důležitý etický problém.
Takže, jak říkala moje babička: „Píle ovoce přináší.“ A díky tomu, že jsme se stabilizovali, můžeme pozvat daleko více dětí. Nutno podotknout, že jsme jediný festival, který pořádá filmová představení pro děti a jejich rodiče zcela zdarma. My vlastně dotujeme vstupné. A když si vezmete například těch padesát tisíc dětí, které to uvidí jen na zlínsku, tak si myslím, že to je docela slušný počin.

Další dost zajímavý počin je „zlínský vlak“…

Už máme tři vlaky. Mám pocit, že České dráhy jsou stejně nadšené jako my, počínaje generálním ředitelem až po marketingové pracovníky. Jsou to ajnzboňáci a já jsem po dědovi taky ajznboňák, takže si s nimi rozumím. Letos přivezeme přes tři sta postižených dětí z celé republiky, o které se na festivalu postaráme. Potom bude dvakrát denně jezdit za vlakem do Zlína mezi Prahou a Zlínem vagón věnovaný festivalu, aby hosté, kteří pojedou z hlavního města - děti, novináři, filmaři… - měli hezké prostředí pro cestování. A do třetice chystáme věc, která mne napadla asi ve čtyři hodiny ráno: kinematovlak. Máme jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě, tak proč by nemohl jezdit vláček, v němž by bylo speciálně upravené kino a který by přijel do zapadlých vísek a městeček, kde ani kino nemají. A mašinky k dětem patří. A prozradím vám, že už dokonce okukujeme nádraží v Karlových Varech, v Berlíně, v Cannes a v dalších festivalových městech – proč bychom nemohli propagovat naši kinemafografii i tímto způsobem?

Částečně jste obměnili tým, máte nového programového ředitele, jak se to projeví v kvalitě festivalu?

Když máte kvalitní mužstvo, musí si čas od času někteří jeho členové jít odpočinout na střídačku a na jejich místo nastupují jiní, odpočatí. Všichni jsme nahraditelní a nikdo není věčný. Mám pocit, že po šesti letech festival potřebuje nový impuls. Potřebujeme například více filmů pro děti, nikoliv o dětech. O dětech je tam hodně kongresů a seminářů, ale prvotní musí zůstat dětský divák. A Petr Koliha, který byl programovým ředitelem Primy a ČT a všude obstál se ctí, je člověk na svém místě a učí nás leckdy i velké profesionalitě. Ale více o nové kvalitě festivalu by vám měl říci on sám.